Odkazy

(*23. 12. 1868 v Praze na Žižkově - †11. 6. 1941 v Praze) IN MEMORIAM

Zakladatel těžké atletiky (vzpírání, zápas) v Čechách.

Otec Filip J. Hoyer, zaměstnanec státních drah, matka Emílie, rozená Krausová. Hoyerův rod odvozuje svůj původ od rodu von Rosenfeldů z Hesen Caselu. Otec Hoyera byl v Garibaldiho zajetí, kde získal hodnost poručíka. Pocházel z Pechbachu (Černý potok) u Kraslic z okresu Cheb ze středně zámožné rodiny Sudetských Němců. Měl výrazný talent na řeči. Ovládal němčinu, angličtinu, francouzštinu, španělštinu a italštinu. Česky se dokázal domluvit. Své děti vychovával v českém národním duchu. Pracoval na světové výstavě v Bruselu ve funkci tlumočníka rakouské delegace. Později se stal hlavním vrátným na nádraží Františka Josefa (Masarykovo nádraží).

Hoyer vynikal již jako mladý hoch silou nad všechny své kamarády a byl – sám Žižkovák – i velmi úspěšným organizátorem Karlíňákům a Žižkovákům známých „bitev“ mezi kluky pod vrchem Žižkovým či Vítkovem. Již ve svých 14 letech překvapoval svou silou a byl díky svému přirozenému talentu přijat do řad Sokolstva o čtyři roky před stanoveným vstupním věkovým limitem. Hoyer to ve svých vzpomínkách popisuje: „jednoho večera jsem potkal svého kamaráda Vaška Pirouta, kterak táhne za sebou na laně činku těžkou 58 kg (říkalo se 116, protože se počítalo v librách) do Sokola Žižkov. Slovo dalo slovo a Vašek mě vzal sebou. Po příchodu do sálu hospody Hasenburg, kde Sokolové cvičili, jsem byl náčelníkem Táborským vyzván k zvednutí činky nad hlavu, což se neuměle podařilo“. Přijat do Sokola byl následně v Karlíně (v místě byliště) náčelníkem Šímou. Dejme slovo Hoyerovi: „po příchodu do sklepa mě zaujal silný a podmračený chlapík, jak vzpírá činku a na nikoho se neohlíží. Tož jsem si dodal kuráže a uchopil jsem nejblíže ležící činku a dělal jsem po něm totéž. Ten silák po mně mrskne očima, prohlíží se mne při práci, svoji táhne dál a koulí očima, až si nás povšiml jeden z nich. Byl to můj pozdější kamarád Antonín Bína, který byl starší mne a byl také dříve v Sokole než já. Ten vykřiknul – Vojto tak se mi zdá, že tu máš konkurenta! Byl to Vojtěch Čupr, i můj pozdější kamarád, muž postavy vzrostlé, ale spíše nemluvný“. Vojtěch Čupr byl do příchodu F.Hoyera nejsilnějším mužem v Sokole. Náčelník Šíma potvrdil výsledek prvního klání: zvedala se činka podhmatem o váze 30 kg. Čupr ji zvedl 100x, Hoyer 90x.

V žižkovském Sokole, kam Hoyer přestoupil, byl vyzván malíři Raškem a Luďkem Maroldem, kamarády z dětských let, aby stál, maje krásné vypracované atletické tělo, modelem v akademii. Nebylo to naposled. Potom stál modelem prof. Schnirchovi, Pirnerovi, Jenneweinovi, Maškovi, Mařákovi, Vacátkovi, Alšovi, Bartůňkovi, Pavlíkovi, Maudrovi, Ženíškovi a Hynaisovi. Celá Alešova porážka Sasíků na Hrubé Skále je malována podle Hoyera a nejvýznamnější skizzy z tohoto díla má dnes kavárník Pelz a jsou vystaveny v kavárně „Reunion“, kde zachycena jest propracovaná postava tehdejších let mistra Hoyera dokonale a věrně. (Hoyer vážil v té době mezi 70 – 75 kg).

Hoyer byl činným od roku 1883 jako borec v Sokole žižkovském a platil u tehdejšího náčelníka prof. Grumlíka za nejlepšího žáka, kterému předpovídal velkou budoucnost na poli sportu a tělocviku. V roce 1886 Hoyer závodil s úspěchem na závodech Sokola Smíchov. V tomto roce se chtěl dáti dobrovolně na vojnu k námořnictvu, aby poznal svět. Ale silný protest početné rodiny a matky vdovy, zabránil jeho touze, když pak přišel rok 1888 byl odveden do Brixenu. Ještě před vojnou zvítězil na celé řadě závodů sokolských , jichž se zúčastnil.

Brzy byl na vojně znám jako nejlepší cvičenec pluku a zároveň nejsilnější muž, s nímž se velitelé velmi často chlubili. V roce 1889, jako vojín, zúčastnil se závodů turnérů. Zvítězil sice, ale stříbrný věnec, který měl dostati, nedostal, náhle se ztratil, snad pro jednoho z turnérů. Nebylo totiž tehdá dosti možno, aby „Sokol“ vyhrál závody turnérské. V blízké pevnosti Franzensfeste potom se proslavil různými siláckými výkony. Později byl přeložen do Plzně, kde přestoupil do Sokola Plzeňského. Opět, ovšem tajně, opatřil si do kasáren nářadí - činky, šavle, kukly šermířské a ve volných chvílích cvičil se svým velitelem setníkem Baryčkem, tajným Sokolem. Roku 1891 v červnu za plzeňský Sokol startoval na II. sletu všesokolském a dobyl čestného diplomu. Ale když šel na sletiště v Královské oboře, byl udán rakouským detektivem převlečeným v sokolském stejnokroji, který ho zahlédl, když Hoyer vstupoval do šaten sletiště ve vojenské uniformě. Vrátiv se do Plzně k pluku, byl stráží zatčen a vsazen na 14 dní do basy, že oklamal vojenské úřady a cvičil na sletu.

Z vojny se vrátil na Žižkov opět do Sokola. Našel pravého kamaráda a „bratra“ v Josefu Balejovi, s nímž založil těžkou atletiku v Čechách, zvláště pak, když vystoupil ze Sokola (1891). Od té doby věnovali se společně výkonům siláckým a těžkoatletickým. S Františkem Erbenem vystupovali i v cirku Jungově na Žižkově, ovšem ve prospěch postavení tělocvičny Sokolu Žižkov. V roce 1892 byli Hoyer a Balej angažováni do Variété jako čeští siláci. Zvedali koně, orchestr a pod. Měli návštěvy a vyprodané domy, ovace publika, na ramenou nošení domů na Žižkov. Nejednou účinkovali i pro Matici školskou, a různé menšiny vůbec, kterým odevzdávali svůj honorář. Vystoupení jejich vynesla 1.200.- Zl., tehdá obnos úctyhodný. Po těchto krásných úspěších ustanoveno bylo „Družstvo českých artistů“. Hoyer, Balej, Soukup – siláci, Libich – komik, dr. Prágr – chansonier, Hanžurinkovič – rychlomalíř, Hloušková – krotitelka zvěře. Vystupovali v českých městech s velkým úspěchem, naposledy v plzeňském divadle.

V roce 1895 založili na Žižkově „U Zemanů“ klub „A.C. Žižkov“, předchůdce to dnešního klubu atletů „Žižka Praha“. Na prvých závodech, na závodní dráze v Bubnech, nechtěl s nimi nikdo závodit, protože jsou profesionálové. A tak bylo málo závodů a nešťastné závody mezinárodní v roce 1897 klub zničily úplně. Hoyer zůstal osamocen. Na sklonku roku 1897 založen klub nový, dnešní A.K. Žižka – Praha. Hostince jako cvičební místnosti střídány, což se děje až do dnešních dnů.

Hoyer zápasil v té době s největšími siláky světa: s Eberlem, bratry Millony a ruským silákem mistrem Lurichem ve Variété. Ti byli hosty nejen ve Variété, ale i klubu Žižka. Přišel rok 1900 a s ním i první sportovní výstava. Hoyerova činnost oceněna diplomem a zlatou medailí „Za zásluhy o český sport“, nejvyšším to vyznamenáním tehdejší doby. Hoyer byl pak činným jako soukromý učitel sportu a tělesné výchovy, konal sám houževnatá studia tělocviku, individuálního zvláště. Nato byl pozván do funkce náčelníka A.C. Praha. Za účasti Hoyera doznal klub velkého rozmachu a svými skvělými akademiemi a vystoupením na veřejnosti získal si popularity a uznání. Později stal se Hoyer cvičitelem šermu ozbrojených sborů pražských a byl přijat jako domácí učitel tělocviku Schwarzenbergů, Fürstenbergů, Ringhofferů, Nostitzů, Kolovratů, Thun-Hohensteinů, Lažanských a dalších. V letech 1904 -7 byl cvičitelem athletického odboru S.K. Slávie Praha. Na popud svých žáků – lékařů založil v roce 1908 svou populární školu pro tělesnou výchovu zdravým sportem. Nebylo to lehké, jak by se zdálo. Tehdejší místodržitelství žádalo Hoyera při jeho žádosti o povolení školy vysvědčení doložené posudky lékařů, odporučením ostatních žáků a klubů, ve kterých působil. Teprve potom mu bylo povolení uděleno. A tak se dostalo našemu českému člověku uznání, a to, o co se pokoušel ovšem marně, Němec Proschek. (Tyto posudky se zachovaly a dnes můžeme se s tichou úctou obdivovat jeho širokému záběru trenérské a pedagogické činnosti již před otevřením školy. Takováto činnost po roce 1908 u nás nemá dodnes srovnání).

Tělocvičnu Hoyerovu zdobí řada diplomů, díků a uznání jeho činnosti. Po světové válce stal se Hoyer i cvičitelem v českých lázních ve Sliači na Slovensku, kde dodnes tam jeho tělocvik provádějí.

Vzmáhající se u nás boxing našel v něm rovněž podporovatele. Hoyer to také byl, jenž stále propagoval cvičení dechová jako základ všelikého sportu u nás. Do tisíců, jde počet těch, jež Hoyer vycvičil. Jen v boxingu na 4 tisíce. V roce 1920 povolán policejním presidentem Bienertem k založení sportu a tělovýchovy u Stráže bezpečnosti, kde se stal prvním cvičitelem a trenérem. Funkci vykonával do roku 1924. V letech 1923-6 byl cvičitelem dorostu S.K. Slávie Praha a podílel se na přípravě našich družstev na OH. V roce 1928 při oslavách svých šedesátin dokázal nadhodit rovných 100 kg. Vážil kolem 80 kg. Úctyhodný výkon.

Cvičil vojenskou policii, finanční stráž, vojenský klub v Gräfenburgu a četné naše kluby. Jeho syn Jiří byl prvním předválečným trenérem, který pracoval v zahraničí. Byl angažován v „Sandow-Schule Berlin“, Deutscher Offizier Clubu v Charlottenburgu, dále pak vojenské policie legionářské, důstojnické škole, Vysokoškolského sportu atd. Syn Jiří se stal pokračovatel otcovi živnosti v tělocvičné a sportovní škole. Patřil mezi nejznámější boxerské trenéry u nás.

Převzato z Národní politiky ze dne 4.11.1938. Článek byl napsán k výročí sedmdesátých narozenin Mistra

Krátký výňatek z mých zápisů o počátcích těžké atletiky v Čechách

(Fridolin Hoyer o sobě)

Porůznu v novinách a ve sportovních listech jsem dal možnost pp. redaktorům, pokud o to projevili zájem, nahlédnouti do úplných začátků provádění těžkoatletického sportu v Čechách. A poskytuji Vám dnes opět tento nástin, pouhý komentář ku větším vzpomínkám, které snad zveřejním někdy, činím tak proto, abych mohl říci jednou, že byli to dva lidé, kteří těžkoatletický sport zakládali, bez cizí pomoci sami. A že methodu si vymyslili a vykonstruovali též sami i způsob trainingu, aby docílili výsledku světových.

Těžko se člověku píše o sobě samém. Těžko se mi říká – hleďte lidé, já byl prvním a život svůj jsem obětoval sportu, který jsem měl rád, ba i všechny své zájmy jsem tomu obětoval a nerad bych, aby mi někdo mé prvenství zcizil, už proto, že jsem za to nikdy nic hmotného neměl a nemám.

Ale není pamětníků, kteří by ještě žili a uměli o tom napsati, je pouze snad několik ještě diváků, kteří obdivovali moje a Balejovy výkony silácké. Většina těch našich spolupracovníků již bohužel zemřela. Ale jako jsem tvrdil vše před 50 roky, tak tvrdím stejně i dnes. Kdyby nebylo veliké lásky ku sportu a píle u mne, nebyl by ani Balej v těžké atletice a těžká atletika by začala přinejmenším o 15 až 20 let později.

Jako členové Sokola Žižkovského jsme pěstovali a šířili zájem, čili propagovali těžkou atletiku právě v tomto Sokole, ač jsme velmi málo získávali porozumění pro tuto novotu. Pak jsem byl povolán r. 1888 na vojnu. A tak jak činnost těžkoatletická v Žižkovském Sokole ochabla během mé nepřítomnosti, tak jsme se znovu do ní dali a pracovali s větším úsilím pro nevšeobecnění těžké atletiky, po mém návratu z vojny. Dočkali jsme se ale černého nevděku. Za naší nepřítomnosti byla naše břemena některými zaujatci (sokolský kustod Hercl dne 29.9.1891) proti tomu sportu vyhozena na dvůr Sokola a na nich byl přivázán papír z homole cukru a tam křídou napsáno vyhoštění činkám tímto stylem „Hovadiny do Sokola nepatří“! Byla to velká chyba a netaktnost, jelikož to bylo proti zásadám Tyršovým, který se snažil shromáždit v Sokole všechny druhy tělesných cvičení, které se mohly zachytit. Po jeho úmrtí se stávalo, že nové nebo nověji odkryté sportovní disciplíny nenalezly ohlasu mezi starými Sokoly. Tyrš odešel ze světa teprve v polovici své práce pro Sokol, čehož byla velká škoda. Vyhoštění bylo pro nás citově, pro mne a pro Baleje, strašlivá rána. Ale vzdor byl silnější. Postěžovali jsme si u některých bratří a z nich restauratér Bartoň, nájemce Bezovky, se nás ujmul a propůjčil nám k naším cvičením a nácvikům k různým produkcím dobročinných spolků, své místnosti.

A tam, v Bezovce na Žižkově, kde opravdu se začínala těžká atletika, snažili jsme se poctivou prací naše síly vystupňovati a pracovali jsme na tehdejší dobu zcela primitivními potřebami, ku příkladu činky byly zrobeny z kamenných koulí, slouživších dříve co okrasa schodiště do sálu. Tyto nám kameník Vlček provrtal a spojil vodovodními rourami, natřeny térem a nářadí bylo hotovo. Dále prázdné pivní soudky i plněné, se kterými jsme prováděli všemožné cviky.

Potom i bratři, kteří s námi sympatizovali a cvičili, pomohli nám ku opatření potřebného slušného nářadí u továrníka Šillera na splátky. Dva žulové balvany, jeden 150 Kgr, druhý 280 Kgr, které dosud chovám na památku ve své škole od fy. Škarda na Olšanech, rovněž 20 Kgr. koule ku voltyžování a jiné věci. Do roku 1891 jsme pracovali s touto novotou – těžkou atletikou ve prospěch národních a dobročinných spolků, ze kteréž činnosti mi zbylo hromádka uznání a diplomů. Tenkrát se na nás dívali lidé jako na obry a nadlidské siláky, jimiž jsme z části byli.

V roce 1892 jsme se odstěhovali z Bezovky do hostince „U Prokopa Velikého“ na Prokopově náměstí v Žižkově. V listopadu toho roku začala velká doba pro těžkou atletiku. Byli jsme ředitelem Rudolfem Tichým angažováni do divadla Wariété (dnešní Prozatímní) a plnili jsme domy po celý měsíc svými siláckými produkcemi. Namítnete snad, že jsme byli profesionály? Ano, musili jsme se jimi státi z příkazu policejního. To byla tehdejší doba. Ale nebralo se to tak vážně. Ve Wariété jsme byli placenými silami. A opravdu to na nás viděti bylo, že jsme siláctvím peníze vydělali a nikdo se od nás nenakazil ničím jiným, než touhou státi se tak silnými a zdravými muži, jako jsme byli my!

Po úspěchu, kterého jsme dobyli ve Wariété, měli jsme s celou skupinou jeti do Ameriky, rovněž na jeviště. Byl jsem zapracován s Balejem, ale pro jeho nemožnou účast se zájezdu sešlo.

Teprve v roce 1893 ustavili jsme se – když se zájezdu do Ameriky sešlo, v první club (poznámka: zde má na mysli nejdříve těžkoatletický odbor), který jsme po uvedení v život pojmenovali v roce 1895 „Athletik Club Žižkov“, jehož prvním předsedou byl akademický malíř prof. Joukl, náčelníkem Josef Balej a já místonáčelníkem. Ke konci roku však nastalo nepohodnutí členstva s Balejem, pro jeho vedení clubu, kde se mu činily právoplatné výtky. Poněvadž jsem nebyl pro tříštění sil, zůstal jsem v Clubu Žižkov a vedl jej sám, zatím co Balej odešel a po nějakým čase, postavil nový club na Žižkově, „A.C. Bivoj“. A tak je pravdivé přísloví, které praví, že vždy něco zlého je pro něco dobrého. Ze zla věci, pro neshody v clubu, se v krátku zrodil druhý club. A tam kde jsou dva cluby, nenechají ostatní na sebe čekati. Símě se ujalo! Abych nebudil zdání, že chci býti náčelníkem když Balej odešel, odmítl jsem tuto funkci a sdělil jsem předsedovi Jouklovi svůj názor o jmenování mne co náčelníka, že moje vrozená skromnost mi nedovoluje, vůči Balejovi tuto funkci přijati, že však přivedu mého kamaráda, jehož členstvo dosud nezná a jemuž bychom po čase mohli náčelnictví předati. Profesor Joukl věděl, že ve své věci si dovedu poraditi, spolehl se na mne. Znal jsem Antonína Bínu již ze Sokola Karlínského. V této době, asi v roce 1894, byl členem Sokola Pražského jehož jsem vyhledal a sdělil svůj návrh, který přijal a stal se členem A.C. Žižkov. Byl výborným skokanem o tyči, která se tehdy musela bráti sebou přes překážky. Roku 1896 byl zvolen náčelníkem clubu a od té doby jsme pracovali spolu, až do roku 1901, kdy jsme se rozešli. Byv požádán výborem A.C. Praha, přijal jsem funkci vedoucího, až kterouž jsem vykonával do roku 1906. Od téhož roku jsem se stal domácím cvičitelem veškeré šlechty v Čechách, na jejichž popud, otevřel jsem svoji školu pro tělesnou výchovu a sport a to roku 1907-8.

Resumé vzniku těžké atletiky možno tedy vyjádřiti v krátkosti následovně: Roku 1886 začali Fridolin Hoyer a Josef Balej propagovati těžkou atletiku v Čechách, vycházejíce ze Žižkovského Sokola. Roku 1895 byl založen první těžkoatletický Club, A.C. Žižkov, kde Hoyer a Balej kolem sebe shromažďovali dnes již neznámé nadšence a pěstovali v tomto clubu těžkou atletiku, zápas, šerm a rohování, jak ze staré fotografie lze zjistiti. Dnes je tomu 55 roků (1941) od zakládání a vzniku těžké atletiky v Čechách. A proto v zájmu konstatování pravdy uvádím tato věrohodná data. Nelze jich změniti, nelze zaměniti ani časový běh ani osoby nebo jména, za jiná než Hoyer a Balej. Ostatní všichni přišli po nás. A kamarád Tonda Bína, zůstal stále v čele klubu, do kterého přestoupil, či lépe, který se z rozpadlého tehdy A.C. Žižkov vytvořil pode jménem A.K. Žižka, a který měl nejslavnější dobu, když měl své hřiště a cvičiště na Štvanici. Byly to staré doby a krásné časy naplněné láskou ke klubu a mládím, které již nám uteklo.

A nyní nastupují už ostatní cluby, které z tohoto základu oněch dvou mužů vzali si příklad a vyrostli v početnou řadu klubů čistě těžkoatletických, ať v Čechách či na Moravě a daly našemu národu výkvět silných mužů, kteří i na Olympiádách upozornili na náš národ svými vítězstvími, třebaže jím na tomto světovém kolbišti nebylo nijak přáno.

A na konec chci pouze podotknouti, že nechci o sobě tvrditi, že jsem to byl já, který těžkou atletiku v Čechách vynalezl. Zdaleka ne! Byl jsem pouze článkem onoho řetězu silných mužů, kteří se jako Češi vyznamenávali svou silou po celé Evropě středověké. Jen tak namátkou chci upozornit na povídku Aloise Jiráska „Z Čech až na konec světa“, kde s královským poselstvím, jela řada silných rytířů Českých, kteří svou silou a zručností v zápase si vydobyli uznání dvora Německého, Rakouského, Burgundského i Španělského. O vše ne dle fikce, nýbrž dle starých dokladů.

Přeji Vám hodně zdaru a nefalešného přátelství všem, aby každý svůj sport s takovou láskou a důsledností, s jakou to dosud ve stáří činím já a jakou jsem naočkoval svému synovi Jiřímu.

(Poznámka: v některých detailech se fakta liší od jiných dokumentů, kdy uvádějí prvního předsedu A.C. Žižkov p. Růžičku).

V Praze dne 29.dubna 1941
Fridolin Hoyer

Přepsáno z otcova zápisníku v dubnu 1941, necelých osm týdnů před jeho smrtí, která nastala po čtyřdenním utrpení dne 11.VI.1941 ve čtvrt na čtyři odpoledne v našem bytě Praha III. Zborovská 47.

Pohřeb se konal dopoledne v sobotu, dne 14.VI.1941, přesně týden po té, na hodinu přesně, co jsem ho odvedl nemocného domů.

Jiří Hoyer