Odkazy

(*17. 10. 1908 České Budějovice - †1978)

 

Startoval v dresu Sportovního klubu elektrických podniků Praha (SKEP), AFK Stráž bezpečnosti Praha a Spartak Praha Stalingrad. Desetinásobný mistr ČSR v rozmezí 23 let 1930 – 1953. Poslední titul dokázal vybojovat ve svých 45 letech.  V roce 1933 zvítězil na ME v Essenu, porazil v té době velice populárního a vynikajícího Němce Josefa Strassbergera z Mnichova, který byl o 40 kg těžší. ME se konalo v pětiboji (trh levou, pravou, tah, trh a nadhoz soupažný) a 25 letý Václav zvítězil výkonem 552.5 (90, 82.5, 102.5, 117.5, 160). S nominací na OH 1936 měl velký problém. V době probíhajících kvalifikací byl pověřen jako kriminalista řešením složitého případu vraždy na Zbraslavi a nemohl se tak podle svých představ věnovat sportovní přípravě. Po jejím vyšetření byl přeložen do Mostu a jeho příprava tím značně utrpěla. V samotné soutěži v Berlíně skončil v HK +82,5 kg na 11. místě s výkonem 355 (95, 110, 150). Vážil necelých 95 kg. Těžké atletice se začal věnovat v Českých Budějovicích pod vedením trenéra Vazače, kde se nejdříve věnoval boxu. V roce 1926 přesídlil do Prahy a stal se členem S.K.E.P. Začátkem 2. světově války se Bečvář připravoval na překonání světového rekordu v nadhozu v těžké váze. K pokusu však vinou našich funkcionářů nedošlo. V roce 2010 byl jmenován do Síně slávy Českého svazu vzpírání IN MEMORIAM.

 

Václav patřil ve své době k mimořádně populárním sportovcům. Později byl za urážku důstojníka „SS“ poslán do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde prožil čtyři roky. Velitelem koncentračního tábora byl vzpěrač, který Václava Bečváře znal z „civilu“. To byl zřejmě důvod jeho přežití v táboře smrti. Tento příběh byl zfilmován. Film byl natočen v roce 1960 a jmenoval se „Přežil jsem svou smrt“. Představitelem Václava Bečváře se stal František Peterka (1922 – 2016), který ve filmu nebyl vzpěračem, ale díky scénáři boxerem. Pan Peterka sám vzpíral, v mládí vlastnil činku a dle svých slov nadhodil 120 kg. Václav Bečvář dokázal další medaili získat na MS ve Philadelfii (USA) v roce 1947! Startoval v těžké váze (92,5 kg) a bronz získal za 360 (105, 105, 150). V sestavě s Jindřichem Vavřičkou, Josefem Hantychem a Františkem Menšíkem si valnou část cestovních a pobytových výdajů hradili ze svého. Menší část evropským závodníkům hradil pořadatel. Na svoji dobu to musela být velmi drahá záležitost. Cestovalo se lodí a dochované snímky z cesty prokazují, že měli sebou na palubě z důvodu doladění sportovní formy i činku.  Jeho osobní rekordy:trh levou 90 kg, trh pravou 85 kg, tah 110 kg, trh 117.5, nadhoz 165 kg (v tréninku 170 kg). V letech 1933, 1945, 1946, 1947 nejlepší vzpěrač ČSR.

 

 

I. OH 1896 v Athénách se konaly ve dnech 6. – 15. 4. 1896. Na programu bylo 11 sportů, včetně vzpírání a zápasu. Počet disciplín 43. Pro nepřízeň počasí se soutěže ve veslování a jachtingu neuskutečnily a počet sportů se tím snížil na devět. Zúčastnilo se 12 zemí a 176 sportovců, bez žen. Na těchto OH, přestože obdrželi pozvánku, naši sportovci nestartovali. Česká obec sokolská, která měla u nás v té době výsadní postavení v tělovýchově a sportu, reprezentaci odmítla. Zúčastnil se pouze dr. Jiří Guth, který již od roku 1894 byl členem Mezinárodního olympijského výboru. Náš Olympijský výbor byl založen 18. 5. 1899. Zahajovacího ceremoniálu se včetně královské rodiny zúčastnilo 80 000 diváků. V barvách Uherska startoval atlet slovenského původu Alojz Sokol (Alajos Szokoliy). Narozen v Hronci v okrese Banská Bystrica. Startoval v trojskoku a s výkonem 12,30 m obsadil 4. místo. Lépe se mu dařilo v běhu na 100 m, kde ve finále obsadil 3. místo. V Athénách byly udělovány pouze dvě medaile: za 1. místo stříbrná a za 2. místo bronzová. Soutěže sledovalo 700 000 diváků. Vzpírání patří mezi 11 sportů, které byly zařazeny do programu v pořadí prvních olympijských her. Tento fakt nesmí dnes nikdo opomenout!

Číst dál...

V roce 1961 byl založen z iniciativy prezidenta vzpěračské federace Rakouska Gottfrieda Schödla, za přispění Bedřicha Pouly (předsedy Československého svazu vzpírání),Karola Wienera (předsedy Slovenského svazu vzpírání) a dalších představitelů národních federací Dunajský pohár. Tohoto turnaje se mohly zúčastnit pouze státy, kterými Dunaj protéká. Německá spolková republika, Rakousko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Jugoslávie, těchto sedm se střídalo v pořadatelství. Okamžitě se z turnaje stala prestižní soutěž, na které měly zájem startovat i největší hvězdy z jiných států. Soutěž však byla pro mimo dunajské státy uzavřena. Prozávodilo se pět sedmiletých cyklů. Dunajský pohár končil v roce 1994, ale několik let posledního cyklu se pohyboval ve smrtelných křečích. V roce 1968 se přidali junioři, tehdy ještě do 21 let. V roce 1986 se přidali junioři do 18 let. Poslední se v roce 1991 přidaly ženy, které společně s osmnáctkou juniorů s konáním soutěží již jenom v Sokolově. Svým významem byla u nás soutěž řazena hned za olympijské hry, mistrovství světa a Evropy na čtvrté místo. O zařazení do nominace byl mezi závodníky sváděn tuhý boj.

Číst dál...

 

Číst dál...

 

Číst dál...

 

Číst dál...

 

Číst dál...

 

Číst dál...

 

Číst dál...

Čtvrtým dílem ukončíme výlety do historie ženské reprezentace. Soňa Vašíčková byla naší první ženou, která se dostala na evropskou a světovou úroveň. Veronika Věžníková se po mateřské dovolené dokázala vrátit do vzpírání a v minulém roce se stala národní šampionkou v kategorii masters. Jana Volfová k nám přišla z lehké atletiky a svoji kariéru ve vzpírání ukončila předčasně.

Číst dál...